Pojem dokonalý dům je pro každého jiný. Je podle vás dokonalost spíše o estetice, která nás ohromí na první pohled, nebo o pocitu, který v nás dům vyvolá, když v něm večer zavřeme dveře?
Jan Jadrníček: Určitě je to o pocitech. Dokonalý dům znamená pro každého něco úplně jiného a v představách každého člověka bude vypadat jinak. My jsme tuto frázi zavedli proto, aby klienti, kteří o bydlení přemýšlejí podobně jako my, dokázali vnímat náš přístup. Je to způsob, jak si ověřit, zda mezi námi funguje synergie, což je naprostý základ. Spousta lidí jde za architektem v domnění, že jim prostě navrhne „pěkný dům". Pokud ale v hlavě architekta a klienta chybí společná vize toho, co je dokonalé, nemůže vzniknout dobrý výsledek. Cílem je, aby tyto dvě představy splynuly v jednu.
Martin Náhlovský: Je to kombinace všeho. Dokonalý dům musí bezpochyby splňovat určité provozní náležitosti, které od něj očekáváme. Potřebujeme žádoucí metry čtvereční, správné zařízení a příslušenství. To samo o sobě ale nestačí. K provozní funkčnosti se musí přidat estetika, která nespočívá jen na fasádě, ale prostupuje i vnitřními místnostmi. Vše se musí spojit do jednoho funkčního celku, protože jedno bez druhého nemůže fungovat.
Může být dům dokonalý sám o sobě, nebo jeho dokonalost z velké části tvoří pozemek, výhled a sousedství, do kterého je zasazen?
Jan Jadrníček: Okolí, které k domu náleží, do výsledku promlouvá obrovskou měrou. Jde o výhledy, orientaci ke světovým stranám, sklon parcely, sousedy a charakter okolní zástavby. Roli hraje i samotné pojetí zahrady. Rozhodně to není jen o domě samotném – je to o interiéru i o tom, co se děje venku.
Martin Náhlovský: Může nastat situace, kdy je stavba dokonalá sama o sobě a nezávislá na vnějším prostředí. Ve světě existuje řada děl postavených tímto způsobem. Ostatně i my máme zkušenost se stavbou, která vznikala v nepříliš přívětivých podmínkách okolních parcel. Kolem byly jen obchody a budovy s neatraktivním provozem, proto jsme navrhli dům atriového typu, který se otevíral sám do sebe. Tím se vyřešil neduh okolí a dům fungoval nezávisle. Existují tedy výjimky, povětšinou ale platí pravidlo, že prožitek z bydlení a života uvnitř utváří nejen samotná stavba, ale právě i její okolí.
Často vidíme domy, které jsou architektonicky precizní a vypadají skvěle na fotkách, ale člověk z nich má pocit, že jsou prázdné nebo chladné – že jim zkrátka chybí duše. Jak do svých návrhů tuto lidskou rovinu dostáváte?
Jan Jadrníček: Do domu se musí vepsat jak osobnost klienta, tak charakter místa. To jsou dvě proměnné, které když spojíte s tou třetí – naší představou o architektuře – vytvoří fungující trojúhelník. Pokud je tento vztah v souhře, dopadne to skvěle. Může se totiž stát, že si architekt s klientem lidsky i vkusově stoprocentně rozumí, ale pokud tomu samotné místo není nakloněno, výsledek nebude dobrý. Skutečně rozhodují tyto tři pilíře: architekt, investor a místo.
Martin Náhlovský: Rozhodně je to o spolupráci. Správný dům potřebuje správného klienta, který do něj vnese kus své osobnosti. Je sice možné navrhnout stavbu striktně podle představ architekta, ale pak hrozí riziko, že vznikne jakýsi pomník bez potřebné duše. Výsledek pak bývá tak minimalistický, čistý a přehnaně architektonický, až přestává sloužit běžnému užívání a životu. V našem ateliéru se tomu snažíme vyhýbat a tvoříme domy tak, aby se klient do interiéru svým způsobem sám vepsal.
Většina lidí obdivuje viditelné věci, jako jsou fasády nebo nábytek. Jakou roli ale hrají prvky, které na první pohled vidět nejsou – například akustika, větrání nebo správné vedení přirozeného světla?
Jan Jadrníček: To jsou přesně věci, které si lidé bez předchozí zkušenosti často neuvědomují. Mají tendenci řešit detaily, které nejsou tak podstatné, a uniká jim to zásadní – jestli se uvnitř budou cítit příjemně. Někdo dokola řeší typ vytápění nebo kam umístí fotovoltaiku, ale jádro spokojenosti leží jinde. My umíme navrhnout dům kompletně z pohledového betonu, ale pokud ho nedoplníme o pohltivé materiály, které umí pracovat s akustikou, bude v něm ozvěna jako v jeskyni.
Světlo je kapitola sama pro sebe, možná vůbec nejdůležitější. Většina klientů touží po co největším prosklení. Jenže velké skleněné plochy generují obrovské tepelné zisky. To, co se zdá skvělé v zimě, se v létě stává problémem, který interiér nesnesitelně přehřívá. Musíme navrhovat domy tak, aby fungovaly v obou těchto diametrálně odlišných obdobích, takže stínění oken je klíčové. Rádi proto pracujeme s atrii, poloatrii nebo horizontálními zdroji světla – velkými světlíky a světlovody, které dostanou denní světlo hluboko do dispozice.
Martin Náhlovský: Tyto skryté prvky hrají velmi zásadní roli, i když vnímání může být individuální. Obecně platí, že lidé mají rádi dobrou akustiku, přirozený a nerušivý přísun světla a logickou orientaci jednotlivých místností. Většina lidí chce mít doma teplo, nechce zimu a nepřeje si, aby byla stavba provozně a energeticky náročná. Samozřejmě se najdou výjimky – jsou lidé, kteří mají rádi chlad, tmu nebo překvapivě i o něco horší akustiku. To jsou ale menšiny. Obecně je skrytá fyzika stavby nesmírně důležitá a vyžaduje v návrhu velký kus pečlivé práce, aby vše správně fungovalo.
Kdybyste měli neomezený rozpočet a úplnou tvůrčí svobodu, jaké klíčové prvky by měl mít váš osobní dokonalý dům?
Jan Jadrníček: U mě by to byly tyto tři konkrétní věci, které vlastně přesně odpovídají mému vlastnímu rodinnému domu:
Dřevo: Jako hřejivý a přírodní materiál, ať už na fasádě, podlaze nebo stropech.
Světlo: Velkorysé prosklení kombinované se střešními světlíky.
Příjemné vnitřní klima: Použití materiálů a řešení, která zabrání přehřívání – skvěle v tomto funguje například zelená střecha.
Vlastně to přesně odpovídá mému vlastnímu rodinnému domu. Má velké prosklení, zelenou střechu a z velké části je obložený dřevem.
Martin Náhlovský: Pokud bychom pominuli rozpočet, definoval bych nakonec čtyři věci:
Kvalitní materiály: Znamená to kvalitně postavit hrubou stavbu, osadit špičková okna, ale také použít hodnotné materiály na fasádu a do interiéru. Větší finanční svoboda dává autorovi volnost, která ve výsledku utváří hodnotný nadstandard.
Vodní prvek: Voda spoluvytváří žádoucí atmosféru. Nemám na mysli bazén s plastovým posuvným krytem, ale prvek, který elegantně zapadne do geometrie moderní stavby, nebo zrcadlo hladiny, ve kterém se stavba zrcadlí.
Odvaha a originalita: Odvaha navrhnout stavbu koncepčně jinak, netradičně ji uchopit v jejím tvaru nebo dispozičním řešení, aby vznikl unikátní projekt vycházející z místních podmínek.
Prostor s přidanou hodnotou: Mít uvnitř domu prostor, který není ani ložnicí, ani obývákem, ale vyzařuje potřebnou energii – například atrium nebo otevřený schodišťový prostor se zeleným prvkem či uměleckým artefaktem.
Jaké jsou tedy klíčové principy, kterých by se měl člověk při návrhu držet?
Jan Jadrníček: V kanceláři jsme si dali dohromady 10 principů dokonalého domu, na kterých se v ateliéru stoprocentně shodneme:
Má koncept a myšlenku: Bez toho je dům jen bezduchou schránkou. Typové projekty z katalogu „plácnuté" na pozemek nefungují, stavba musí reagovat na dané prostředí.
Je odvážný a přesahuje své zadání: Chceme tvořit domy nadčasové a unikátní, ne šedou masu.
Tvoří jednoduché hmoty: Preferujeme jednodušší tvary tvořené jedním, maximálně dvěma materiály, které nestárnou tak rychle jako módní výstřelky. Máme rádi, když dům působí jako jedna celistvá hmota.
Má příjemné chodby s průhledy: Chodby by neměly být tmavým nutným zlem. Navrhujeme je prosvětlené a ideálně tak, aby končily oknem s výhledem do krajiny nebo zahrady, ne slepou zdí.
Nástup do domu jako „láska na první pohled": Zádveří by mělo být prosklené, vzdušné a nabízet průhled hlouběji do domu nebo na terasu. Interiér musí dýchat už od dveří.
Využívá přírodní materiály: Primárně hledáme cesty pro dřevo a kámen s ohledem na lokalitu (do hor patří dřevo a kámen, do centra klidně moderní kovový obklad).
Využívá terasu jako další obytnou místnost: Terasa musí plynule navazovat na obývací pokoj. Pokud to rozpočet dovolí, je skvělé mít dvě – severní pro horké letní dny a jižní či východní pro jarní a podzimní paprsky.
Ctí konstrukční systém a modul: Dům musí dávat smysl i technicky a ekonomicky. Pokud se staví z cihel, měl by projekt respektovat jejich rozměrový modul, instalace by měly být blízko sebe a nad sebou.
Není v rozporu s územním plánem: Doporučujeme striktně dodržovat legislativu, povolené počty pater a maximalizovat odstupy od sousedů, abychom se vyhnuli komplikacím při stavebním řízení.
Nebojuje s terénem, ale doplňuje ho: Svažitý pozemek se nemá bagrovat do roviny. S terénem se dá pracovat kaskádovitě nebo dům částečně zapustit, což je mnohem elegantnější.
Martin Náhlovský: S těmito principy velmi souzním. Pokud bych měl uvést konkrétní příklad inspirace, fascinují mě objekty, které vznikají v těch nejhorších možných podmínkách – na úzkých nebo malých parcelách. Tyto limity nutí autora pracovat do výšky či délky, uzavírat dům do sebe a extrémně šetřit vnitřní prostor.
Velkou inspirací je v tomto ohledu asijská architektura. V Asii si lidé dokážou odepřít metry čtvereční v ložnicích, nepotřebují pokoje o velikosti 30 m², ale ušetřenou plochu investují do společného komunikačního prostoru – schodiště, haly nebo vnitřního atria, kde se rodina potkává a odpočívá. Tuto filozofii prostorové velkorysosti sdíleného na úkor soukromého bych velmi rád viděl i u nás.
Jak navrhnout dům tak, aby byl funkční a dokonalý i za 30 let, kdy se změní potřeby rodiny nebo technologie?
Jan Jadrníček: Lidé často staví domy zbytečně velké. Mladý pár s dětmi se stěhuje do většího, a když děti odejdou, vrací se opět do menšího – jenže u vlastního domu to tak snadno měnit nejde. Pokud má stavba sloužit celý život, je třeba zvolit zlatou střední cestu a nedimenzovat prostory zbytečně velkoryse. Dnes máme tendenci dopřávat dětem obrovské pokoje, ale z celkové šedesátileté životnosti domu v něm ty děti stráví třeba jen 20 nebo 25 let. Zbytek času pak místnosti zejí prázdnotou.
Co se týče technologií, předvídat vývoj na desítky let dopředu je nemožné. Osobně ale předpokládám, že technologie budoucnosti se budou spíše miniaturizovat, takže dnešní technické místnosti budou pro budoucí kompaktnější systémy víc než dostačující.
Martin Náhlovský: Zde vše vychází ze zkušeností architekta, který musí mít za sebou větší množství navržených realizací. Na začátku kariéry snadno podlehnete nezralému pohledu bez dostatečné praxe. Čím více domů navrhnete, tím více uvažujete nad tím, aby stavba fungovala za každé okolnosti – i v případě, že se vymění její obyvatelé. Zkušený autor v kreativně zralém věku už v sobě má optiku a zkušenosti všech předchozích klientů, což výrazně zvyšuje pravděpodobnost, že navrhne objekt stabilní a nadčasový v průběhu času.
Co byste poradili lidem, kteří se honí za dokonalostí podle obrázků z Pinterestu, ale zapomínají na realitu všedního dne?
Jan Jadrníček: Pinterest je skvělý zdroj inspirace a odrazový můstek pro debatu, ale skrývá se v něm velká zrada. Lidé vidí nádherné realizace ze Španělska nebo Jižní Ameriky a netuší, že v českých podmínkách jsou nerealizovatelné. My zde musíme splňovat přísné české normy, řešit tepelné mosty a fakt, že u nás mrzne. Nádherný betonový dům s monolitickými detaily, který funguje v teple, u nás zkrátka takto jednoduše nepostavíte, aniž by promrzal. To samé platí pro pasivní domy – legislativa a výpočtové národní dokumenty se stát od státu liší, takže pasivní dům v Německu automaticky neznamená pasivní dům v Česku. Neexistuje jednotný evropský standard.
Martin Náhlovský: Je to dnes extrémně těžké, protože Pinterest je plný vizuálů vygenerovaných umělou inteligencí, které umí dokonale navodit líbivou atmosféru. Na obrázcích plápolá oheň, stěny jsou zarostlé zelení, za okny esteticky sněží a vše působí nesmírně teple a hřejivě. Tento materiál je pro klienty i architekty nebezpečný. Je sice pěkný na pohled, ale nevhodný pro reálné rozhodování. Zatímco dříve byl internetový prostor zaplněn reálnými fotografiemi reálných staveb prověřených provozem, dnes je plný fikce. Lidé se pak rozhodují na základě simulace něčeho, co vůbec neexistuje, což vnímám jako velké riziko do budoucna.
