Jednání s úřady na vlastní pěst představuje poněkud ohrožený druh. V běžné praxi se sice vyskytuje jen výjimečně, avšak… když už svá tykadélka obnaží, je to jako tanec na minovém poli. A to jak z pohledu klienta, který v tomto činu spatřuje jistou finanční úsporu (či snad zvrácenou výzvu, kterak získat proslulou propustku A38), tak z pohledu samotného architekta / projektanta, jemuž bylo privilegium jednání s úřady odňato. Vzniklé situace jsou značně specifické a notně záleží na souhře dílčích okolností.
Inženýring by se dal zkráceně popsat jako šachová partie s úřady a s dotčenými orgány, přičemž se hraje na čas a bez gentlemanských gest. S pravidly je to obdobně veselé. Častokrát jsou nejasná a mnohdy se mění v samotném průběhu. A co se týče rozhodčího – ten má zrovna nemocenskou. Není zde zkrátka nikdo, kdo by vám kryl záda. Je to jako „jeden proti všem“.
Vaši protivníci jsou v případě inženýringu nečitelní. Jednak je jich mnoho, druhak jsou sami svázáni interními postupy. Ne vždy máte štěstí na hodnou paní, která chápe vaši zmatenost a neodbornost. Ne vždy vás tato paní láskyplně zasvětí a provede černým lesem. Tím spíše vám položí telefon se slovy: „Toto vám nemohu sdělit, podejte oficiální žádost a my se vám do třiceti dnů ozveme.“
Kdo chce tuto radovánku hrát, ten musí řádně znát předkládaný stavební projekt, musí předvídat sokovy údery a rovněž musí včasně předávat získávané informace dále (tedy osobám zpracovávajícím samotný projekt). Inženýring je jako zdolávání vysoké pyramidy. Rozpracované výkresy putují tu po vodařích, tu po památkářích, tu zase sídlem pana starosty. Správce projektu získává coby hlavní hráč dílčí vyjádření a směřuje vstříc vrcholu – celistvé dokumentaci pro územní a stavební řízení.
Složitost hry se liší kraj od kraje. Stavění na vesnici v Horní suché může být podstatně jednodušší než získání potřebných lejster v hlavním městě pražském. A nebo také ne. Situace se může zkomplikovat lokálním územním plánem, náročnými požadavky ze strany stavebního úřadu, absencí požadované technické infrastruktury nebo také nečekanými připomínkami ze strany dříve pohodových sousedů. V takových případech nastává druhá maturita, která může nezkušeného klienta nadobro odrovnat.
A i když se tak nestane, stále není vítězství jasné.
Jak už bylo poznamenáno výše, v případě inženýringu se hraje na čas. Projekt rodinného domu podléhá postupně dílčím kontrolám a vyjádřením a s každým úspěšným zářezem se stává komplexnějším a reálnějším. Každý inženýring by měl být pečlivě zorganizován (načasován). Koordinace s projektem je pak naprostou povinností. Oba produkty znázorňují spojené nádoby. Co se udá v inženýringu, to se musí ihned promítnout ve skladbě a obsažnosti projektu. Tekutina se přelévá z jedné strany na druhou a jakékoliv časové prodlevy mezi žádostmi a vyjádřením, mezi zpracováním a zkorigováním jsou silně nežádoucí.
Zkrátka a dobře – optimální scénář má v podstatě dvojí podobu: buďto si inženýring zpracovává sám projektant, nebo se o tyto činnosti starají osoby dvě, avšak pod jednou firemní střechou. Jakmile je inženýring svěřen klientovi, následuje časté, logické a termínově kontraproduktivní nahánění, které je doprovázeno doptáváním, vysvětlováním, slibováním a obecně vzato vzájemným „otravováním“. Když už je totiž inženýring řešen externě, častokrát se tak děje během jiného pracovního poměru, případně po večerech…
A za těchto podmínek dostává výše zmíněný „time management“ těžce na frak. První housle hraje únava a notorické předsevzetí: „To udělám zítra...“
A projekt stojí… A nebo se ignorantsky (avšak nezbytně) dokončuje bez potřebné odezvy, aby byl naplněn smluvní termín.
Každý rozumný člověk musí uznat, že to za těch pár ušetřených tisícovek skutečně nestojí.
