Bungalov se suterénními garážemi a travertinovým obkladem Líšnice

O PARCELE

Obec Líšnice se nalézá v okrese Praha-Západ, přibližně 8 km od města Černošice. Jedná se o relativně malou územní oblast s menším počtem obyvatel, u které lze snadno rozlišit části s původní a novodobou zástavbou. Samotné historické struktury nejsou natolik homogenní a jsou logicky ředěné pozdějšími stavebními příspěvky a dodatečnými objemovými korekcemi. Navzdory tomuto „poskvrnění“ lze dobře odhadnout pravidla, jimiž se původní zástavba řídila. Zjevné je to zejména v centrální části obce, v okolí kostela Všech svatých a Na návsi. Přítomné stavby mají obdélníkovou půdorysnou stopu, jsou zastřešené symetrickou sedlovou střechou a jejich štít je orientován kolmo k ulici. Materiálově převládá omítka, dekor v podobě plastických šambrán a červená skládaná krytina. Takto nastavená pravidla nejsou plně dogmatická a v dotčeném území se vyskytuje několik účastníků, kteří kráčí proti proudu (zejména co se týče orientace hlavní hmoty).

Severně od vesnice Líšnice byl někdy kolem roku 1930 vybudován golfový areál, který byl v 60. až 70. letech obnoven a doplněn. V těsné vazbě na něj lze lokalizovat oblast s novodobou výstavbou rodinných domů. Zdejší pravidla jsou už výrazně jiná. Jsou mnohem barvitější a méně svázanější. Navzdory důrazu na místní charakter, aktuální stavební přírůstky se nijak neštítí diametrálně odlišných forem.

Množné číslo je v tomto směru příhodné, neboť jednotlivé stavby jsou spíše hmotová seskupení, která praktikují rozmanité tvarosloví. Jestliže se původní výstavba v obci vyznačovala jednoduchostí, kompaktností a celkovou elementárností, nové příspěvky tyto pojmy úspěšně popírají. Zdejší půdorysné průměty jsou jen výjimečně obdélníkové / čtvercové, střešní konstrukce jsou relativně komplikované a nejednotná podlažnost významně ovlivňuje siluetu střešní krajiny. To, co je zaseto rozdováděnou geometrií, je úspěšně posilováno širokou paletou barev a materiálů. Jeden dům je obalen do falešných lícových cihliček, druhý je zase oděn do oranžové omítky, třetí zase vkusně kombinuje bílou omítku s čerstvě natřeným dřevem.

Je-li to dobře, to nechť posoudí kvalifikovanější odborníci na sídelní krajinu. Takto rozevřený charakter současné výstavby, který je formálně štědrý a ve výsledku nejednotný, je nicméně častým specifikem každé obce, která se rozhodla v krátkém čase zastavět vlastní periferii. Ať už je to tedy defekt, nebo nikoliv, rozhodně lze hovořit o soudobém trendu, který bude lépe pojmenován až optikou zpětného zrcátka. Přítomná rozmanitost je ovšem natolik vydatná, že sama o sobě vytváří ústřední poznávací znamení. A tedy i onen místní charakter.

O FORMĚ

Koncepce nově navrženého domu na parcele č. 186/37 se snaží zohlednit soudobé tendence ve výstavbě a současně navázat na historickou jednoduchost. Logicky nevzniká duplikát ani jednoho směru, ale určitý kompromis, který nechce být doslovně zpátečnický, ale ani povýšený, sobecký a arogantní vůči „starším sourozencům“. Investorské zadání je v tomto ohledu velmi určující. Nadstandardní dispozice generuje již v prvopočátku přízemní, částečně podsklepený objekt.

Přízemnost je za dané konstelace výhodou. Ačkoliv je takto dům rozprostřen ve větší ploše, vertikální zábor stavbou je naprosto minimální. Stavba je formulována ve tvaru písmene „U“. Směrem do ulice je uplatňován „zámecký přístup“. Ke komunikaci doléhají dvě podlouhlá ramena, přičemž středový prostor je příhodně uvolněn ve prospěch klesajícího sjezdu. Obě ramena jsou relativně subtilní a kontaktem s ulicí parafrázují historické chování hmot v centrální části obce (lemování ulice štítovými fasádami). Výsledný dojem není zdaleka tak anonymní jako u jiných staveb v bezprostředním okolí, které se svěřují do ulice výhradně malými štěrbinami do technických místností a toalet. Prostor dvora je naopak po celém svém obvodu lemován okny. Prosvětlena je chodba, zádveří, dokonce i pracovna, rodičovská ložnice a navazující koupelna. Dům se nestaví k ulici zády, ale udržuje s ní přívětivý a dnes již téměř vyhynulý dialog. Tak jak to konaly prosklené štíty historických usedlostí o kus dále.

Ostatní fasády jsou v tomto kontextu kompaktnější, což je způsobeno výchozí hmotou stavby a provozními potřebami interní dispozice. Dům jako takový je jen minimálně sdílný severozápadním směrem, neboť se právě zde nalézají jeho „plná záda“. To je však prakticky jediná výjimka z nastolené sdílnosti. Všude jinde panuje nadstandardní prosklení, a tím pádem i maximální propojení interiéru s exteriérem. Specifický tvar stavby fragmentuje pozemek do dvou zahrad. Ta hlavní (jihovýchodní) je rezervována pro společenskou zónu, terasu a bazén, kdežto ta sekundární (jihozápadní) je věnována dětským / hostovským ložnicím.

Nad obývacím pokojem a rodičovskou sekcí je umístěna symetrická sedlová střecha – v obou případech s identickými proporcemi (šířka, výška, sklon). Tyto střechy významně posilují parafrázování tradičního venkovského sídla a činí stavbu více doslovnou ve smyslu historického kontextu, více hravou ve smyslu geometrické kombinace a obecně vzato i více sdílnou ve vztahu k veřejnému prostoru.

Nad sjezdem do podzemních garáží je vyprojektován propojující průvlak, který vytváří předěl mezi „rovným“ a „šikmým“, mezi „zděným“ a „dřevěným“, mezi „kamenným“ a „plechovým“. Nově vzniklé štíty budov nejsou samoúčelné a pokouší se přispět ke kvalitnějšímu vnitřnímu prostoru. Dobře tento případ ilustruje denní zóna, která není přízemní, ale která je uvažována jako vyvýšená.

O VNITŘKU

Dispozice stavby je značně ovlivněna půdorysnou stopou tvaru „U“. V zásadě je však dům řešen ve dvou výškových úrovních. Suterén je fakticky špinavou zónou, která slouží pro ustájení automobilů, zahradního náčiní a domovní technologie. Sjezdová cesta není vnímána jako pouhá komunikace, ale jako plátno v ploše pozemku, které může být plně zpevněné, nebo také polozelené... V určité vizi může fungovat jako netradiční relaxační prostor. Ať už fyzicky nebo vizuálně.

Navazující patro (přízemí) funguje na principu atriového domu. Jednotlivé místnosti jsou umístěny podél vnitřní komunikace. Vstup do domu probíhá logicky v místě zádveří, které je přímo napojeno na schodiště, výtah, šatnu a potravinový sklad. Následuje denní zóna, hlavní prostor pro setkávání – místnost s velkou kuchyní, jídelním stolem a gaučem. Rozptylová chodba však pokračuje dále a propojuje doposud zmíněné provozy s klidovou sekcí dětí a se soukromou zónou rodičů. Prvně zmíněný „svět“ sestává z trojice ložnic a společné koupelny. Privátní uzávěr je pak tvořen „master ložnicí“, průchozí šatnou, pracovnou a koupelnou.

Vlastní bydlení je tedy strukturováno do tří ucelených „ramen“. Každá zóna má k dispozici vlastní kousek zahrady. Výsledkem je přívětivá separace. Ruch z terasy neinfikuje předprostor dětských pokojů atd.